ROZERVANÁ

Je jenom málo mužů v mém životě, které jsem pustila  do svého srdce.

Ten poslední je prototyp člověka, o kterém jsem si myslela, že vím, že se mi už nikdy nebude líbit. Vypadá jako můj exmanžel. Černé vlasy, rádoby upravené gelem. Modré oči. Mnohem krásnější, než má můj ex - a ten má celkem hezké oči. Ty Olinkovi ale jsou světlounce modré, jako nebe. Jako letní obloha za poledního slunce. Kdykoliv  se do nich podívám zpříma, topím se . Padám do Pohádkového Světa, jak Alenka v říši divů.

Říká mi lásko, a líbá mě ták něžně...... .

Milování s ním je opravdová mňamka.... .

Můj muž..........moje láska..... moje. . . . mlaďoučká, letní láska . 

Ale už je mi jedno, že je mladší než já. Tenhle krajíc odříkaného chleba si vychutnávám v každém soustu.

Můj milý vábil mě dlouho, a já pevně odolávala. Všechny naše společné klubové kamarádky podhazovala jsem mu, leč marně. Už tenkrát jsem vnímala jeho nevtítravou, leč rozhodnou povahu. Vzal si do hlavy, že skalp můj bude na jeho totemu nejlépe se vyjímat.  A já , slabá žena rozumu mdlého (jak Mika Waltari ve svých knihách o ženštinách píše) , přes všechny hloupé  výmluvy k neuskutečnění společně stráveného času, nakonec  sladkému jeho vábení podlehla jsem, bez boje, a s potěšením, od prvního polibku. Nepoznávala jsem se sama. Okouzlil mě vyjímečně. Je to slaďoušek. Je krásný, milý, a všechny holky od nás z klubu ho moc chtějí. Což mě též mimochodem zprvu dost odrazovalo, jelikož já jsem nejstarší, a ony všechny by spolu s ním tvořily dokonalejší dvojici, jenž budoucnost mohla by mít. Zatímco naše krátkodobé splynutí těl a duší bylo předem odsouzeno k zániku.  

Chtíč všech holek z týmu, uzmout tohoto krásného jedince.

Jeho předpokládaná  potřeba mít děti - zatímco já již dva kusy výrostků vlastním. Sice mi říkal, že možná mít děti nikdy nebude, že je s tím smířen, ale když jsem viděla jeho lásku ke své neteři, věděla jsem, že by bylo ode mne sobecké nechat si jej, a nutit ho děti nemít. Zároveň jsem věděla, že já již rodit nebudu. Jednak by to byl poměrně v mém věku hrdinský kousek, jednak můj strach z opuštění a samostatné výchovy dalšího potomka byl pro mne velkým strašákem. Přesto, oba jsme se tomuhle tématu navíc hloupě vyhýbali. ..... Ale kdybych si já myslela, že vím, že Olinek je ten pravý rytíř v stříbrné zbroji , dítě bych mu porodila... kdyby býval chtěl ... natoli kse znám ... natolik jsem o tom přemýšlela.... natolik jsem hloupá, ač můj věk čtyři desetiletí překročil...

On je tak krásný! Opakuji. Všechny holky by ho chtěly! a vítěz jsem byla já, stará , nejstarší....tolik jsem sama se sebou bojovala. Tak moc se mi líbil , a tak ´moc spadal do skupiny - nežádoucí, natlučeš si nos, holka bláznivá!   

Přes to všechno, on nevzdal své dobyvatelské odhodlání. A já jednou podlehla bez boje, očarována již absolutně jeho šarmem, duševním klidem, a radostí ze života. Jeho radost z milování a další a další touha, vyvolaly ve mě  postupně zřejmě naivní a falešný pocit sounáležitosti.

Postupně se vytratil můj předsudek věkového rozdílu, a láska hřála mé srdce, a život byl sladký , a krásný , a já byla po dlouhých měsících samoty opět šťastná a veselá. A život pro mne byl vysloveně pobyt v ráji. 

Bylo to poprvé, a možná i naposled, kdy mi někdo s takovou něhou říkal LÁSKO. ŽENO MOJE. MÁ KVĚTINO V POUŠTI. Ještě dnes miluji toho člověka celým svým srdcem, a přeji mu štěstí, které se mnou nenalezl.

Nevím, jaké chyby jsem se dopustila. Jsem zlomená , a slabá v kolenou. Vždyď jsem mu udělala, co jsem mu na očích viděla. Milovali jsme se kdy chtěl, a nemilovali se, když neměl touhu. Drželi jsme se za ruku, když si to přál, a objímali se venku, když se mu chtělo. Chovala jsem se slušně k jehop rodičům. Na jeho chalupu pouze chválu jsem pěla, páč se mi tam opravdu líbilo. Vařit umím, to vím jistě, hlady se mnou nestrádal. Scény histerické nedělám. Spolehlivě unesu padesátilitrový batoh plně naložen vysokohorskou výbavou vysoko do skal. Vyspím se v autě v mínus dvaceti stupních,nepotřebuji luxus . Vím skoro jistě, že líbám a miluji dobře, páč jen kvůli posteli chtěl by mě nejeden jedinec. Tak PROČ mě všichni muži opuštějí?  Proč mě opustil MÚJ muž?

Snad věk je tou překážkou nepřekonatelnou. Doufám, a věřím, že drsnější důvod nenajdu. Přesto je smutné mé srdce, a duše se halí do neviditelného pláště. Nelíbí se mi stav této mé schránky. Podezření mám oprváněné, že dlouhé měsíce léčby čekají mne, a nemohu potvrdit, že s věkem člověk v citech otupí. Jsem smutná, a zlomená. Kde se toulá můj rytíř v stříbrné zbroji?