K mé neradosti dělají se mi na těle takové ty vystouplé pihy. Nemám je ráda. Hledají si pro svůj růst místa, kudy vedou okraje spodního prádla. Občas nějakou nechtíc poškodím, a pak mi teče krev. Proto se čas od času rozhodnu navštívit odborníka, a nějaký ten zlobivý přebytek těla si nechám odstranit.

Chirurgem, jenž tyto úkony vykonává, je tatínek jedné mé kamarádky. Snad právě proto mě stud vždy, když se jedná o nález v choulostivých partiích rozhodí, a onu návštěvu tak dlouho odsouvám.

Odstraňování jedné takové nehezké pihy uprostřed hrudníku si pamatuji velmi výrazně. Ležeím na tom jejich řeznickém lůžku, pan doktor připíchává už potřetí anestetikum, a je velmi rozladěn. Piha se nalézá přímo na hrudní kosti, a já tam zdá se nemám žádnou tukovou tkáň. Látka v tenké vrstě  kůže nezabírá. Pan doktor do mě průběžně píchá jehlou, a ptá se  " co cítíte?"  a já odpovídám " cítím, jak do mě pícháte, pane doktore" .... "no jo , no, já to vidím, že to cítíte , tady teče krev jak do vás píchnu , to je teda špatný .... no, sestři, asi si dojdeme někam  na večeři , než nám tady pacientka začne reagovat" . Dopíchne další dávku, a praví že víc už nemůže nic dělat. Celou dobu ležím na stole jako kus masa určený k zpracování , a stydím se za svou postavu dvanáctileté dívky v počátku vývoje.

Lokální anestezie zabírá. Sestra mě přikrývá zelenou plachetkou, odhalen zůstává pouze můj dětský hrudník.  Doktor hledá správný směr řezu, aby mi způsobil co nejmenší jizvu. Já ale nevím, proč dělá to co dělá, a jsem ve velkých rozpacích. Hledání správné strategie spočívá v tom, že doktorovi ruce natahují moji kůži na hrudníku zprava do leva a opačně .... alespoň mě to tak připadá , a navíc mi tento proces přijde nekonečně dlouhý. Přemýšlím, co se asi děje? A po nějaké chvilce  odborníkova vzdychání a divného popotahování kůže  přemáhám stud svým osobitým způsobem ,  a říkám: " pane doktore, to co je uprostřed, to prosím vyříznout. To po stranách měly být prsa" .

Doktor prská smíchy, trochu na mě, trochu do rukavic. Sterilní prostředí je pryč. Sestra mi vyměňuje zelené prostěradélko přehozené přes tělo, celý hrudník mi opět přetírá žlutou tekutinou, zatímco lékař si bere čisté rukavice a vysvětluje mi v záchvatech smíchu účel svého jednání. Dobrá tedy, teď už tomu také rozumím, stačí říct ... no nejsem doktor, takhle si se mnou ještě nikdo nehrál. Oceňuji doktorovo jednání , a snažím se dále na něj moc nemluvit, aby se mohl dostatečně soustředit ..... .  Nemlčím však dlouho. Tupé vnímání řezu a tlaku  vystřídala ostrá bolest vpichu a tahání . Anestezie  přestala být aktivní. Sděluji sestře i doktorovi, co cítím. Doktor s uspokojením konstatuje, že už naštěstí šijeme . Atak si všechny čtyři stehy i já říkám v duchu - ještě štěstí, že už šijeme - a vím jistě, že budeme muset oba chvíli zapomínat, než se na tenhle stůl zase přijdu položit. 

Na hrudníku nemám po jizvě ani stopu, byla to dokonalá práce.

.....

Čas plynul, a mě cosi narostlo v oblasti podprsenky. Jeden menší  kožní lalůček pod levým prsem,  druhý vetší a navíc lehce pigmentově zabarvený pod pravým prsem. Kamarád mi říkal, že si tyhle kožní výrůstky podvazuje nití, a ony pak samy odpadnou. Nechtělo se mi nosit na těle navázanou nit, a koukat se, jak část mého já na mě tleje. Nechtělo se mi ale ani k lékaři.

Jestliže to Jindra podvazuje, já to rovnou uříznu, řeka jsem si. Dala nový břit do břitvy , potřela místo peroxidem na rány, připravila náplast, a po chvilce otálení - řízla. Levý menší uzlíček kůže hodila jsem do koše, zalepila ranku, a bylo po akci. Jak jsem si pochvalovala, plácala se po rameni, a viděla  v sobě potenciál v odstraňování všech budoucích neduhů na kůži se vyskytujících.  

Za týden mám v daném místě jen malinkou tečku po stroupku, nic víc. Ten druhý kožní lalůček je sice trošku větší a tmavší, ale bude to přeci jenom mžik, vždyť vypadají oba skoro stejně.

Slovo skoro nabralo během chvilky úplně jiného rozměru. Břit sice zařízl do pokožky, ale tuhé vlákno uvnitř kožního výrůstku nepřetnul. Vedu řez z druhé strany, a opět narazím na odpor. Teď chodím po pokoji jako lev vkleci, z hrudníku mi visí camfour kůže co možná mohl by i pihou být, a já musím přemýšlet... . Co teď? Do řezání se mi chce podstatně méně. Zdá se, že jsem narazila na kořen pihy, ten by chtěl vytáhnout, ale mé odhodlání bere za své. Do ordinace s takovou rozdělanou prací nepůjdu, co by si si o mě pomysleli?

Po chvíli přemýšlení odděluji výrůstek od těla, jen to slabě křuplo. Zalepit, biologický materiál vyhodit, a dál se tím nezabývat.

Nezabývat se svým chirurgickým zákrokem. Nepřemýšlet o možných následcích neodborného odstranění pihy. Nepřipouštět si možný negativní dopad na své zdraví.

Za tři dny je ranka téměř pryč, ale moje hlava už posla jasné signály do celého těla. Cítím, jak se ten neodborně ponechaný kořínek rozrůstá po celém těle, a mstí se mi za mé nezodpovědné chování. Nemoc nejhorší už postoupila až do kolen, vnímám jak se mi přitížilo.